Osidlování Želvího ostrova, který Evropané od prvního kontaktu vnímali jako primitivní ráj, na který mají nárok, se donedávna neslo v duchu radostného bohatnutí. Nejdřív obchod s kožešinami, pak zlato, půda a dřevo – Severní Amerika přetékala zdroji. Kanada je dodnes zemí zdánlivě nekonečných lesů, už jsou to ale lesy jiné. Bezstarostné období těžby pralesních velikánů a nepromyšleného vysazování zjednodušeného produkčního lesa je pryč. Obrazem konce jedné éry se staly děsivé přírodní požáry, které každé léto zachvátí značnou část druhé největší země světa.

Archetyp přirozeného lesa a regenerativní metody managementu původních obyvatel vedou k lesu, který neshoří jako stoh slámy. Stabilnější les se tvoří postupně. Když hoří, už je pozdě.

Přemýšlet nad Kanadou jako nad jedním z dalších států může být z české perspektivy v mnoha ohledech překvapivé. Jen Britská Kolumbie je větší než Francie a Německo dohromady a 55 milionů hektarů této provincie pokrývá les. Zatímco v obou evropských zemích žije 150 milionů obyvatel, v Britské Kolumbii jen něco přes pět a půl milionu. V Evropě je oheň vždy v podstatě okamžitě v kontaktu s lidskými sídly a taky s robustními kapacitami protipožárních sil – ani to ale neznamená mít nad ohněm kontrolu, jak ukazují právě probíhající historické požáry ve Španělsku a Francii.

V Kanadě je dynamika požárů na mnoha místech trochu jiná. Naprostá většina lesů hoří mimo lidská obydlí a tedy mimo zájem s nimi něco dělat. Oheň do kanadských teritorií z hlediska ekologie zásadně patří a nemalá část ekosystémů je na oheň nejen adaptovaná, ale dokonce jej ke svému prospívání potřebuje. Třeba borovice banksova nebo smrk černý (oba druhy běžně součástí severoamerické tajgy) se bez ohně nerozmnoží. Pevně sevřené šišky se rozevřou a vypustí semena až při kontaktu se žárem.

Oheň v Severní Americe můžeme rozdělit na zlý a hodný. Hodný oheň má typicky nižší intenzitu, v ideálním případě je řízený a nepáchá škody na lidských sídlech. Původní obyvatelé Severní Ameriky svá území řízeně vypalovali tisíce let. Vypalování probíhá obvykle na jaře nebo na podzim, zbavuje lesní ekosystémy (nebo travnaté prérie) odumřelé biomasy a nepoškozuje kořenový systém rostlin. Po vypálení dochází k obnově ekosystému – zvyšuje se biodiverzita a snižuje množství škůdců i riziko letních požárů. 

Vypalování funguje vlastně podobně jako očkování. Rozšíří se mezery mezi stromy, čímž se les prosvětlí třeba pro pastvu velkých kopytníků. Kůra vzrostlých stromů (nebo spíš její odumřelá borka) po vhodné dávce žáru tloustne a stává se ochranným štítem proti budoucím ohňům. Prohořelé bylinné patro stejně jako keře příští vegetační sezónu agilně obrazí. 

Zlý oheň proti tomu spálí vše – má příliš velký žár a šíří se nekontrolovatelně, když je rychle hnán větrem při vysokých teplotách vzduchu. Oheň se mění v ničivé peklo v periodách sucha, při heat domech a vlnách letních veder a v místech, kde leží na zemi příliš suchého paliva. Devastující požár se v příhodných podmínkách rozšíří do celého profilu lesa včetně korun stromů a stává se neovladatelným. Destruktivní požáry v krajině přibývají s dalším přidáváním skleníkových plynů do atmosféry a podobně jako jiné zesílené disturbance odhalují neudržitelný management lesa.

Deštný les mírného pásu

Při procházení divočinou Britské Kolumbie jsem viděl jedny z největších stromů, jaké na planetě existují. Jejich až 30 centimetrů tlustá borka je často ohořelá dávnými ohni a připomíná spíš skálu než povrch stromu. Stovky let starý jedinec s korunou v 50 metrech nad zemí a výš je před ohněm dobře chráněný a může žít přes 1 000 let. 

Britskou Kolumbii formují dva pásy horských masivů – Pobřežní hory na západě a Skalnaté hory na východě. Přírodní podmínky západního okraje kontinentu od Vancouveru po Aljašku utvářejí životodárný kontakt pevniny s Tichým oceánem. Pobřeží je tu rozpadlé jako rozsypaná stavebnice do tisíců ostrovů, zátok, průlivů a fjordů. K Pacifiku přivrácená část Vancouver Islandu nebo severněji položeného souostroví Haida Gwaii (dříve Queen Charlotte Islands) donedávna pokrýval deštný les mírného pásu – biom o největší hmotnosti biomasy v poměru k ploše na planetě. Oceán je pro pobřeží zdrojem obrovského množství vlhka a relativně stabilního mikroklimatu, které v nižších polohách znamená teploty nad nulou i během zimy. Spolu s relativní nedotčeností území v průběhu celého holocénu tu vyrostly stromy o výšce věží Týnského chrámu. V podivuhodném přírodním teráriu vznikl neprostupný ekosystém bující divoce do všech dimenzí. Změť křovin, močálů, vodotečí, stojících i padlých kmenů o velikosti několika autobusů, ze kterých rostou další stromy, a nenarušená půdní struktura dělají z tohohle ekosystému až třikrát větší úložiště uhlíku na jednotku plochy než lesy v Amazonii.

Takzvaný old growth (přirozený les) je složen zejména z jehličnanů příbuzných těm evropským, jen dorůstajících větších objemů i výšek. Zerav obrovský, douglaska tisolistá nebo smrk sitka dorůstají v dospělosti 60 až 80 metrů výšky s obvodem kmene přes pět metrů. Prales se dochoval v plné síle do konce 19. století díky managementu původních národů, jejichž kosmologie nevyděluje člověka z celku přírody. Šlo o ekosystémy s takovou přírodní hojností (zejména lososů každoročně táhnoucích předat život novému pokolení nesčetnými říčními koryty do vnitrozemí), že patřily severopacifické národy mezi nejlidnatější a nejkomplexněji rozvinuté nezemědělské kultury vůbec. Používaly sice celou paletu zásahů do přírodního prostředí, ale jejich technologie a management byly natolik subtilní, že si Evropané často ani nevšimli, že před nimi leží i poměrně intenzivní produkční plocha. Pro zachování rovnováhy života se řídily tyto kultury tisíce let předávanými pravidly, zákonitostmi a systémy omezení. Zerav obrovský pro ně byl strom života, ze kterého lidé těchto kultur stavěli domy, dlabali kánoe, tvořili umělecká a rituální díla, nábytek i ošacení. Selektivní těžba nesměla probíhat v době hnízdění ptáků, do stejného místa se nechodilo kácet až 250 let.

Kolonizaci západního pobřeží dnešní Britské Kolumbie předcházel obchod s hlavně na asijských trzích extrémně výnosnými kožešinami vydry mořské. Další na řadu přišel deštný les. Přirozený les s největšími stromy na planetě nebylo vůbec snadné dobýt. Těžaři ale rychle zdokonalovali svoje metody a s nástupem parních navijáků a motorových pil se ve 20. století stalo dřevařství ekonomickou páteří provincie. Populace původních národů dramaticky klesly vlivem evropských nemocí i četných bojů o zdroje a území. Později přišla imperiální politika zákazu potlachů, uzavírání do rezervací a odebírání dětí na převýchovu do rezidenčních škol, ze kterých se staly jedny z nejohavnějších zařízení systematické genocidy v historii modernity. Před kolonisty se tak naplno otevřela možnost vytěžení přírodního bohatství v ukradené zemi. Z kdysi majestátního přírodního systému, jehož rezilience byla budována několik tisíc let, zbyl jen stín.

Odlesňování – zdroj dřeva i vymazávání kultur

„Deštnému pralesu na pobřeží Severní Ameriky jsme donedávna vůbec nerozuměli. První vlna těžařů a kolonistů popisovala pobřežní biotop jako ‚biologickou poušť‘… Dnes odhadujeme, že v metru krychlovém půdy takového lesa žijí až dva miliony organismů z tisíců přírodních druhů. Entomolog Andy Moldenke z Univerzity v Oregonu spočítal, že při došlápnutí na povrch v deštném lese mírného pásu se pod průměrnou lidskou podrážkou nachází asi 16 tisíc bezobratlých,“ píše kanadský autor John Vaillant v non-fiction knize The Golden Spruce o dřevorubci Grantu Hadwinovi, ze kterého se v devadesátých letech po spirituální vizi stal radikální aktivista bojující proti těžbě. Podle Vaillanta se profesní identita těžařů často skládá ze dvou protichůdných složek – až zbožné úcty před velikány, které pohlcují jejich motorové pily, a hrdosti na tuhle nebezpečnou a tvrdou práci, kterou se dá vydělat dost peněz.

Podle reportu kolektivu autorek a autorů z Univerzity Britské Kolumbie (UBC), mezi nimi i lesní ekoložky Rachel Holt, roste vysoce produktivní pacifický přirozený les, který na člověka působí podobně posvátným dojmem jako gotická katedrála, jen na 2,7 procenta rozlohy provincie. Ani tento fragment, zásadní mimo jiné pro naději na zvládnutí klimatické krize, není před těžbou dodnes ochráněn.

Komplexnost vztahů (nejen) přirozeného lesa líčí lesní ekoložka Suzanne Simard v knihách Finding the Mother Tree a When the Forest Breath, ve kterých popisuje svou vědeckou cestu k potvrzení mykorhizních spoluprací stromů a hub. Jak ukázala Simard a paralelně s ní další vědecké týmy, v lesní půdě bují kromě tisíců druhů bezobratlých i celá ekonomika směny živin, vody, uhlíku a dalších signalizačních látek, která umožňuje stabilitu společenství i v období deprivace suchem nebo při výchově nové populace. Odtud koncept mateřského stromu, který skrze mycelia pomáhá vyživovat zpočátku celkem bezbranné semenáčky. Čilá výpomoc, ale i krádeže zdrojů skrze sítě podhoubí fungují nejen mezi jedinci stejného druhu, ale i mezidruhově. Les je společenství a kontinuum – je to spíš proces než stav, je to proudění energií, živin, přirůstání a odumírání biomasy, je to koloběh úpadku a vzestupu, strukturální bohatství výšky a hloubky, dynamika funkcí a života.

Odlesňování se stalo základním nástrojem kolonizace. Při odlesňování nejde jen o získávání dřeva jako materiálu a zdroje energie, jde i o ideologické nastolení pastorálních pořádků v nebezpečné a necivilizované pralesní divočině. Nejmajestátnější stromy na planetě musely ustoupit zemědělským a disciplinačním pořádkům přehledné krajiny křesťanského světa. Pacifický deštný les je ve své nejmohutnější podobě poměrně vzácný už z definice. Roste jen v údolích s úrodnou půdou, správným mikroklimatem a dostatkem srážek. Britové používali vysoké rovné kmeny na stěžně pro své námořnictvo, zbytek spolu s ostatními lesy proletěl komínem, rotačními tiskárnami mediálních domů nebo odplul za oceán, kde se z něj stavěly domy a tvořil nábytek. Les přinesl živobytí generacím lesních dělníků a pohádkové bohatství několika firmám, stejně jako identitu celému regionu. Vznikly obrovské těžařské korporace, jako MacMillan Bloedel (dnes pohlcená americkými těžaři Weyerhaeuser Company), která na svém vrcholu kontrolovala jednu třetinu produkce dřeva v BC a zaměstnávala 25 tisíc lidí. V centru Vancouveru dosud stojí ikonická výšková budova v brutalistním duchu, kdysi centrála firmy.

Těžba a občanská neposlušnost

Symbolem občanského odporu proti těžbě deštného lesa se staly zátoka Clayoquot Sound a později údolí Fairy Creek. V roce 1993 zorganizoval národ Tla-o-qui-aht žijící v okolí dnešního Tofina na západě Vancouver Islandu přímou akci, která překročila hranici provincie a nakonec i Kanady a vžila se pod názvem „War in the Woods“ (válka v lesích). Šlo o blokádu těžby v jejich tradičním teritoriu („unceded land“ je právní koncept, který označuje území, o něž první národ nepřišel v žádné z válek ani žádnou z historických smluv s britskou korunou). V létě 1993 se zúčastnilo blokády postupně 12 tisíc lidí, z toho 900 bylo kanadskou policií zadrženo. Clayoquot Sound se podařilo ubránit, dnes je na jeho území Tribal park – rezervace, kterou spravují členové národa Tla-o-qui-aht a mimo jiné odsud putuje pitná voda do turisticky vytíženého Tofina.

Prales se dodnes těží holosečně. Nejde jen o ekologickou katastrofu a barbarství v podobě ztráty prastarého přírodního společenství, jehož funkce ani hodnotu nedokáže současná věda dodnes dohlédnout. Jde zároveň o devastaci celé krajiny. Holoseč často pokračuje po úpatí hory směrem k vrcholu, obnaženou půdu postihují sesuvy, které často končí v korytech řek. Zavalené koryto se ucpe a zabrání migraci lososů a změní ekologii řeky. Kromě ekocidy jde o další pokračování útlaku prvních národů, které jsou tradičně na tahu lososů existenčně závislé. Po holoseči následuje obvykle vysazení sekundárního lesa, jehož těžební cykly by podle dřevařského průmyslu měly být ideálně 80 až 100 let. Nejen další generace kulturního lesa, ale i přirozený les končí velmi často jen jako zdroj buničiny na výrobu papíru. Sekundární a další generace lesa jsou ekologicky slabým derivátem lesa původního. Širé plochy se sice ze zákona rychle znovu zalesňují, ale chudou skladbou druhů, která vede ke strukturálnímu zploštění systému a k jeho nestabilitě.

Konečně se dostáváme zpátky k lesním požárům. Komplexní ekosystém přirozeného lesa, který je adaptován na působení živlů včetně ohně, byl zredukován na produkční kulturu, kterou lze snáz zpeněžit, rozhodně ale zaostává v míře odolnosti. Klimatická změna se zesílenými výkyvy počasí a extrémními meteorologickými jevy dopadá na původní robustní lesní společenství jinak než na oslabené produkční lesy.

Pyrocén – věk ohně

Čím víc jdeme přes pobřežní hřebeny směrem ke Skalnatým horám a dál severovýchodně, proměňuje se lesní ekosystém z deštného pralesa směrem k tajze, která se táhne až k Atlantiku. Gigantický pás severské tajgy (jejíž struktura vypadá jinak než struktura deštného pralesa) sice pro svoji přirozenou obnovu oheň také potřebuje, destabilizace ale přichází v posledních letech i sem. Teploty vzduchu se zvyšují, sezónní pokrývka sněhu se ztenčuje, lesní půda je sušší a riziko eskalace požáru větší než kdy dřív. Letos v Kanadě hořelo na 3 754 844 hektarech, to je území o rozloze téměř poloviny České republiky.

Environmentální historik Stephen J. Pyne shrnuje situaci v pojmu pyrocén. Přirozený režim požárů jsme zemědělstvím a průmyslem zásadně proměnili, oheň ale nikam nezmizel – část přírodních ohňů umíme moderní hasičskou technikou zvládnout, zbytek jsou megapožáry, které jsou a zůstanou běsnící nestvůrou, před kterou nezbývá než utéct. 

Například 22. června 2024 shořela zhruba třetina turisticky oblíbeného městečka Jasper v Albertě, ze kterého muselo být evakuováno přes noc 25 tisíc lidí. Tomuto nezvladatelnému požáru předcházela masivní gradace kůrovce v borovicových porostech. V roce 2016 bylo evakuováno 88 tisíc osob z města Fort McMurray v severovýchodní Albertě, postaveného kolem těžby ropných písků. Šlo o jednu z nejničivějších přírodních katastrof v kanadské historii se škodami vyčíslenými na 3,6 miliardy kanadských dolarů. 

Obydlené části Kanady vyhlašují každé léto často a na dlouho zákazy otevřeného ohně. Pro českou outdoorovou kulturu nepředstavitelná věc. Do Kanady se přece jezdí kempovat. Výsledkem je, že táborák si mnohde uděláte naposledy třeba v květnu a pak zase až začátkem října. Tisíce lidí mají připravené evakuační zavazadlo a sledují detailní reportování přírodních požárů. Lidé stojí v kolonách, protože jsou úseky dálnic kvůli hořícím lesům často uzavřené. Kromě bezprostředního nebezpečí trpí obyvatelé Kanady dopady gigantických oblaků dýmu, které se šíří stovky kilometrů atmosférou. Téměř třímilionové Toronto v provincii Ontario sice prozatím není přímo ohroženo přírodními požáry, ale v polovině letošního července byla ve městě naměřena jedna z nejhorších kvalit vzduchu na světě a nebe bylo překryto několik dnů oranžovým filtrem. Podobně jako klimatická změna ani dým nezná hranice – postupně se přesouval na jihovýchod, kde získal pozornost celého světa během finále mistrovství světa ve fotbale v New Jersey. 

Donald Trump, jehož administrativa systémově ničí federální klimatickou agendu a pobídkami pro fosilní průmysl je osobně zodpovědná za větší rozsah přírodních požárů nejen v Severní Americe, neváhal využít situace k tomu, aby Kanadě v odvetě za potíže s kouřem pohrozil další vlnou zvýšení dovozních cel. Na tiskové konferenci liknavě popsal, že nikdy kouř problém nebyl, až posledních pět let. Podnikatelé zejména v Michiganu prý trpí a Kanada by s tím měla něco dělat. Můžete odstranit senzory z mořského dna, které pomáhaly vědcům měřit průběh klimatické změny v reálném čase, můžete postavit zeď proti nelegální migraci na hranici s Mexikem, kouř ale zastavit nemůžete. 

Lesní management jako řešení

Těžařský průmysl se nicméně ani tváří v tvář ekologické katastrofě nevzdává. V duchu kapitalismu katastrof Naomi Klein naopak dál využívá zděšení z nekontrolovatelných letních požárů a zařazuje další rychlost. Letošní sezónu přírodních požárů otevřel v kinech a kulturních centrech západní Kanady pozoruhodný film nazvaný B.C. is Burning (BC v plamenech). Film je hnán spalující touhou po zisku spíš než revolučním řešením, jak mitigovat extrémní přírodní požáry. Když odebereme palivo z lesa, nebude co hořet. Tak zní základní a v zásadě docela logická myšlenka tvůrců filmu. Úplně nejmíň třeba hoří vybetonovaná plocha nebo parkoviště. Jenomže problém není hořlavost lesa, ale jeho zjednodušování na plantáž. 

Třebaže na komplexních strategiích managementu přírodních požárů se musí podílet multidisciplinární týmy včetně lesníků, z filmu je cítit pokus zvrátit úpadek prestiže oboru a důvěry veřejnosti, která sledovala desítky let barbarského odlesňování v přímém přenosu, vytvořením obrazu dřevorubce jako zachránce před přírodními požáry. Nechte nás těžit, nebude co hořet. PR strategie to není nepodobná těm z dílny tabákového průmyslu a fosilních korporací. Praktiky převrácení narativu i za cenu úplné relativizace a rozkladu důvěry v expertní vědění dlouhodobě v českém prostředí popisuje Vojtěch Pecka. 

U nás se podobnou cestou vydává nové vedení Ministerstva životního prostředí. Tradičním místem názorových střetů ohledně přírodních požárů (z větší části obvykle zažehnutých člověkem) je Národní park České Švýcarsko. V roce 2022 byl kouř z největšího porevolučního požáru na našem území, při kterém shořelo 10 tisíc hektarů lesa, cítit od hranice se Saskem až do Prahy. Lesní ekologové argumentovali tím, že oheň do přírody patří (ačkoli je to ve střední Evropě dávno vytěsněná představa) a že vznikne les druhově bohatší, strukturálně komplexnější a tedy i stabilnější. Tahle hypotéza se po čtyřech letech od požáru potvrzuje. 

Letos koncem dubna vypukl ve stejném národním parku požár o rozloze jedné desetiny toho před čtyřmi lety. Ministr životního prostředí Igor Červený za Motoristy sobě na tiskové konferenci po návštěvě místa kromě jiného inicioval vznik pracovní skupiny, která se má zabývat „koncepcí požární ochrany v přírodním prostředí, včetně zacházení se suchým dřevem“.

Komunita ochránců přírodních procesů si dobře pamatuje takový náš Clayoquot Sound – blokádu těžby při gradaci lýkožrouta smrkového v okolí Ptačího potoka kousek od 1. zóny Národního parku Šumava. Tehdy budoval polarizací na ose „místní hospodář-lesník“ a „vědec-zelený aktivista“ Miloš Zeman svou prezidentskou kampaň a dočasný ředitel parku Jan Stráský chtěl vyvážet kůrovcem napadené dřevo ven z parku. Ptačí potok a okolí ukazují po 15 letech podobné výsledky jako ohněm zasažené území NP České Švýcarsko – velkoplošné disturbance jsou součástí přírodních procesů a po fázi rozpadu nastává regenerace.

Když les hoří, už je pozdě

Přemýšlení o přírodních požárech podobně jako o kůrovcových gradacích nebo orkánech naráží pořád na stejné ideologické limity. Zastánci intenzivních technických řešení vidí les hlavně jako zdroj dřeva. Na druhé straně stojí ti, kteří chtějí chránit přírodní procesy a připouštějí, že narušení proběhne, odměnou ale bude lepší a odolnější les.

V Britské Kolumbii a v dalších oblastech Kanady byly přírodní procesy rozrušeny historickou těžbou v nepředstavitelném měřítku – přirozený les se na vytěžená území nevrátí další stovky let a možná nikdy. Old growth je neobnovitelný zdroj, který je třeba chránit, podobně jako chráníme kulturní památky. Do blízkosti lidských sídel zase patří intenzivní management, který klimatickou změnou zesílené požáry udrží v bezpečné vzdálenosti. Každá lokalita si žádá své unikátní řešení. Někde je třeba udržet bezzásahovost, jinde zase prosvětlit lesy probírkou a zbavit se paliva řízeným vypalováním.

Lesníci a těžaři hrají v managementu současných požárů zásadní úlohu – disponují technikou, infrastrukturou i know-how. Neměli by ale být jediní, kdo určuje protipožární management, protože logika kapitálu nás dovedla do vysoce hořlavé současnosti a jako cesta ven bohužel stačit nebude. Archetyp přirozeného lesa a regenerativní metody managementu původních obyvatel vedou k lesu, který neshoří jako stoh slámy. Stabilnější les se tvoří postupně. Když hoří, už je pozdě. Jako prevence může sloužit vypalování biotopů, nepasečná těžba, zmlazování lesa přirozenou obnovou, pestrý druhový mix a ve vlhkých lokalitách ponechání dostatku tlejícího dřeva, které po pár letech nasákne vodou jako houba. 

Žádné plošné ani technokratické řešení nefunguje a bude vždy jen ideologickým beranidlem těžařské lobby. Divočina nemá být ve 21. století jen muzeem a studijním materiálem přírodních věd, je zásadním modelem pro revitalizaci krajiny a regenerativní management, který bude jak produkční, tak stabilní – což je nejdůležitější vlastnost lesa v klimaticky zdivočelých časech.

Autor je novinář a dokumentarista.