Z útěku před novináři a novinářkami nyní již bývalého předsedy Rady Fondu na podporu umenia Matúša Oľhy se stal internetový hit. Oľha se rozhodl s novináři nebavit o odposlouchávacích zařízeních, která byla nalezena v kancelářích Fondu. Případem se zabývá policie. Pověřený ředitel fondu František Kornaj pak podle výpovědí zaměstnanců čelí obviněním ze šikany a ponižování.

Před několika dny vzbudila pozdvižení také informace, že Fond podpořil 40 000 eury (tedy takřka milionem korun) vydání dětské knihy Šiškáči: Záhada spievajúceho stromu, která byla vytvořená s pomocí umělé inteligence. Rada fondu publikaci podpořila a navzdory tomu, že odborná komise její podporu nedoporučila, projekt získal jednu z nejvyšších dotací v daném okruhu.

To, co dnes vypadá jako pitomoučká, přepálená estetika AI generovaných textů a ilustrací, se totiž může poměrně rychle stát normou.

Nakladatelství Jojo Donut, které za vydáním knihy stojí, se před několika dny na svém Instagramu pochlubilo, že kniha patří k nejprodávanějším v síti knihkupectví Martinus. Po vlně kritiky, která cílila jak na kvalitu publikace, tak na státní dotaci, vydalo nakladatelství vyjádření, podle kterého státní dotaci dosud nečerpalo a hodlá se jí vzdát. Do kritiky knihy pak ještě vstoupila producentka a spoluautorka dětského animovaného seriálu Lesná päťka Katarína Kerekesová, podle které vykazují obě díla nápadnou podobnost.

Ať už se na autorství či spoluautorství knih vytvořených s pomocí AI díváme jakkoli, v případě Šiškáčů je jasné jedno – jde o hodně podprůměrný až šeredný kus. Proč měla taková kniha vůbec dostat státní dotaci?

„Každý deň je nový začiatok a dôvod na úsmev. Usmievam sa na svet!“

„Aj v tichu je veľa slov Stačí ich počúvať srdcom. Ticho je môj priateľ.“

„Aj keď sa svet otočí hore nohami, ja vždy nájdem svoju cestu.“

Podobná moudra si říkají postavičky Šiškáčů, jejichž promluvy připomínají citáty z hrníčků v korporátních kuchyňkách. Text je špatný, ale snad ještě hůř dopadají ilustrace, které jsou příliš barevné, příliš lesklé, příliš jásavé a po chvíli prakticky nekoukatelné. Pokud chtěla kniha pojednávat o emocích, ve vizualitě se zaměřila pouze na jedinou: permanentní toxickou radost. 

Martinus knihu označil štítkem upozorňujícím, že byla vytvořená společně s AI. Podle svého vyjádření tak hodlá označovat i další tituly, pokud využití umělé inteligence přizná vydavatel či autor, autorka. Těžko říct, nakolik AI promění knižní byznys. Jisté je, že už se to děje. Lidem jistě vždycky zůstane možnost daný knižní titul odmítnout – kritizovat či jednoduše nekupovat. Otázka je, nakolik AI slop časem ovlivní náš vlastní výběr a soudnost. To, že se Šiškáči dobře prodávají, je totiž zpráva, které je třeba věnovat pozornost.

To nejlepší, co se o knize dá říct, je, že rozhodně upoutá na první pohled. Právě dětská tvorba se přitom může stát jedním z míst, kde bude výskyt AI slopu nejhůř zmapovatelný. To, co dnes vypadá jako pitomoučká, přepálená estetika AI generovaných textů a ilustrací, se totiž může poměrně rychle stát normou.

Problémem přitom není kýč samotný. Je ostatně celkem v pořádku, aby se děti vystavovaly různým druhům estetiky – bez toho by si později v životě nemohly utvářet vlastní názory a vkus. Problémem je šíře a dosah. Protože AI dovede kýčovitý přepálený obsah generovat obří rychlostí, za zlomek ceny, kterou by podobná práce stála skutečnou autorku nebo ilustrátora. Šiškáči se tak můžou stát jedním titulů z mnoha, které promění knižní krajinu. Otázka je samozřejmě co s tím. Důslednější upozorňování na AI vklad? A jak do toho vstupují veřejné peníze, dotace? Má stát podporovat tituly, které vznikly s výraznou pomocí generativní AI? Nebo se má nějakým způsobem vyčíslit, kolik práce odvedl člověk a kolik umělá inteligence? Nebo to necháme všechno rozhodnout trh, který dost možná nejdřív podobný AI slop vděčně spolkne a za několik let, možná dekád ho začne zase plivat zpátky?
Obzvlášť hořké na tom je, že se v různých odhadech, co by mohla AI zastat, často mluvilo o práci, která je pro člověka namáhavá, repetitivní a ubíjející. Úkoly, které děláme proto, že musíme, ale nijak nás nenaplňují, nerozvíjejí. Jenže teď nevedeme debatu o tom, kolik otravné práce nám umělá inteligence ušetřila, ale o tom, jak rychle bují v oblastech, o kterých rádi uvažujeme jako o bytostně lidských: psaní, kinematografie, výtvarné umění nebo hudba. A tak zatímco my dál plníme pračky, myjeme nádobí a vyplňujeme excelové tabulky, AI píše knihy. Kde se stala chyba?

Situace kolem Fondu na podporu umenia ukazuje, jak je důležité bedlivě pozorovat, co se děje v institucích, které spravují a rozdělují veřejné peníze. V Česku jsme měli už několik varovných vlaštovek. Třeba zadržování dotace pro galerii Světova 1, jejíž činnost přitom odborná komise hodnotila velmi pozitivně. Vyhrožování folklornímu festivalu ve Strážnici, že by měl přijít o dotace. Nebo již legendární takřka zamyšlení ministra kultury Oty Klempíře o tom, jestli je v pořádku, že Fond audiovize podpořil film s queer tematikou a zdali by se neměl zákon změnit tak, aby měl na udělování dotací přímý vliv on sám.

Bylo by poměrně naivní myslet si, že u nás se situace nemůže dále zhoršovat. Tak dlouho jsme si vyprávěli příběhy o pradávné normalizaci, která pronikala životy obyvatelstva, až jsme se možná nesoustředili na to nejdůležitější: Pojmenovat si, že mocenské ovládání a disciplinace nejsou spjaty pouze s jedním režimem, ale že se jim dost možná skvěle daří právě v kapitalismu, v němž lze politický tlak snadno převléct do šatiček nutných ekonomických úspor a racionálního manažerského rozhodnutí.

Autorka je spisovatelka.