Evropskou unii provázela v Česku vždycky silná mytologie. Pro liberální část porevolučních elit platila za ultimátní důkaz, že jsme zvládli „návrat do Evropy“, na Západ, k cestování, demokracii, blahobytu a volnému trhu. „Nejsou to peníze, které by měly sjednocovat Evropu, ale hodnoty svobody, práva a demokracie. Hodnoty, které se naší zemi snažil dát po listopadu 1989 do vínku i Václav Havel“ – takové motto má na svém webu europoslanec Luděk Niedermayer z TOP 09.

Společný trh EU byl vždy nastaven tak, aby vyhovoval především zájmům nadnárodních firem.

Tento mýtus měl ale vždy svou konkurenční, zrcadlově převrácenou podobu: EU naopak naši svobodu omezuje. Skrze byrokratické směrnice, diktát politické korektnosti a další zelené nebo multikulturní nesmysly se z Bruselu stala nová Moskva. Z nejvyšších pater politiky tento příběh šířili především politici ODS v čele s Václavem Klausem. Pouliční a hospodský sentiment zase využívali političtí podnikatelé s rasismem, od Sládka přes Konvičku až k Okamurovi. Euroskepticismus Klause i Okamury se vždy vzájemně doplňovaly a podporovaly, ale oficiální politickou alianci zformovaly až v současné vládě. Politické křídlo Institutu Václava Klause, tedy strana Motoristé sobě, v ní sedí s Okamurovou SPD. Paradoxně se tak stalo v momentě, kdy obě verze evropského mýtu přestaly odpovídat realitě. Stačí se podívat na poslední zprávy o rozhodnutích nejvyšších unijních institucí.

Bruselem „řízená“ migrace platila za jednoho z největších strašáků veřejné debaty v druhé polovině minulé dekády. Protiuprchlický tábor nakonec zvítězil – a nejen v Česku. V roce 2015 německá křesťanskodemokratická kancléřka Angela Merkel prohlásila, že uprchlíky ze Sýrie „zvládneme“. Dnes křesťanští demokraté spolu s krajní pravicí v Evropském parlamentu schvalují čím dál přísnější imigrační pravidla. Ty umožňují deportace do třetích zemí a dávají bezpečnostním složkám možnost prohledávat domovy a zabavovat majetek uprchlíkům, kterým azyl neudělila. To podle odborníků otevírá dveře honům na migranty, jaké vídáme v Trumpových USA.

K tomu letos začal platit migrační pakt, který oficiálně umožňuje evropským státům zrušit právo na žádost o azyl, a prodlužuje dobu, po kterou mohou být žadatelé o azyl zadržováni. V Česku o tom probíhala výmluvná debata. Zatímco krajní pravice v čele s Okamurou varovala, že teď už opravdu přijdou masy Afričanů a Arabů, tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan obviňoval SPD, že sabotuje účinný mechanismus, který umožní proti migrantům přísně zakročit.

To je bizarní vzhledem k mechanismu, který má mezi členské státy rozložit buď konkrétní žadatele o azyl, nebo s nimi spojené finanční náklady. Počet potenciálně přerozdělených uprchlíků se přitom natolik snížil, že zůstalo pár tisíc lidí – na kontinent o 450 milionech obyvatel. Nehledě na to, že Slovensko a Maďarsko veřejně prohlásily, že tuto část stejně nebudou dodržovat, a Česko a další státy dostaly výjimku díky tomu, že už teď přijímají dost uprchlíků – v našem případě z Ukrajiny.

Euroskeptici by si tedy měli svůj narativ přizpůsobit – a zejména Okamurova SPD to už částečně dělá. Největším nebezpečím nově nejsou Arabové a Afričani, ale Ukrajinci. Jenže i tato verze naráží na rozhodnutí EU. Podle červnového návrhu Evropské komise by totiž z dočasné ochrany v EU měli být vyloučeni ti Ukrajinci, kteří splňují podmínky k narukování do armády. Evropské státy tak budou čím dál častěji zatýkat a deportovat lidi do oblastí, kde jim hrozí buď omezování práv, nebo přímo smrt na frontě. „Pevnost Evropa“ pomalu, ale jistě zvedá svoje padací mosty.

O moc lepší není situace ani ve „vnitřní“ unijní politice. Jedna z progresivních verzí euronadšeneckého mýtu vidí v EU silného aktéra, který dokáže čelit technologickým firmám z USA a pomocí regulací udělá z internetu rozparcelovaného korporacemi alespoň o něco méně hrozné místo. Tento mýtus ovšem nabouralo hlasování o „Chat Control“, kterému se v posledních týdnech dostalo velké mediální pozornosti.

O co přesně šlo? Korporace jako Google či Meta dlouho měly přístup ke zprávám, které si posíláme přes jejich platformy. To je v rozporu s evropskými pravidly, která mají chránit soukromí všech evropských občanů. V roce 2021 EU praxi amerických korporací legalizovala, když schválila „dočasnou výjimku z ochrany soukromí“ na pět let, což zdůvodňovala bojem proti dětské pornografii. V praxi ovšem díky komunikaci s koncovým šifrováním neboli E2EE (end-to-end encryption) firmy část zpráv detekovat nemohly. Na jaře zmíněná doba uplynula, a korporace se tak ocitly v šedé zóně. Evropský parlament proto začal projednávat jak pokračování výjimky, tak ambicióznější verzi, takzvaný Chat Control 2.0 – ten by se měl vztahovat i na zprávy zasílané přes E2EE.

O tom, jak moc Chat Control pomáhá zatýkat pedofily, neexistuje mnoho dat. Jeho zastánci – z českých europoslanců pro něj hlasovali středoví liberálové jako Jan Farský (STAN) nebo zmíněný Niedermayer (TOP 09) – šermují čísly zadržených predátorů. Odborníci ale upozorňují na to, že drtivá většina pedofilního obsahu se stejně šíří v hlubinách darknetu. Švýcarská policie navíc odhaduje, že 80 procent obsahu, který jim přišel od platforem a jejich strojového skenování, vůbec nebyl ilegální. V praxi tak může jen zavalovat policisty, kteří pak nemají čas na sledování opravdových predátorů. I proto se odborníci shodují, že Chat Control dětem příliš nepomůže, zato masivně zasahuje do soukromí nás všech.

Tím spíš je šokující proces, jakým se vše schválilo. Samotné pokračování výjimky Evropský parlament několikrát odmítnul – jeden z europoslanců ji trefně pojmenoval „legislativní zombie“. To však nezastavilo předsedkyni Robertu Metsolu, aby spolu s Evropskou radou (tedy ministry členských států) použila procedurální kličku a Chat Control poslali do parlamentu ve speciálním režimu, kdy ho musí odmítnout nikoli nadpoloviční, ale absolutní většina 360 hlasů. V kombinaci s červencovým datem, kdy je eurposlanců přítomných málo, to stačilo. Legislativní zombie byla schválena procesem, kterému by šlo říkat třeba „zombie demokracie“.

Evropský parlament nikdy neplatil za nejsilnější z evropských institucí. Důležitý byl ale pro svůj demokratický prvek – reprezentuje jediné volby, ve kterých volí celá EU společně. Mluvící hlavy z euronadšeneckého tábora – včetně poslance Niedermayera – často kroutí hlavou nad tím, že se řadoví občané o procesy v Bruselu nezajímají, nečtou zprávy o EU ani nechodí k evropským volbám. Po hlasování o Chat Control se ukazuje, že nevoliči možná chápou rozložení sil v Bruselu správně: na volbách do europarlamentu tolik nesejde, rozhodování stejně probíhá jinde.

Ti, kteří stále vidí EU jako zastánce digitálních práv, by mohli jistě argumentovat celou řadou jiných předpisů – například GDPR. Tato regulace posílila soukromí jednotlivců a stala se vzorem pro podobné zákonné úpravy jinde. Jenže GDPR se schvalovalo v roce 2016. O dekádu později jsme v jiné situaci. Americké technologické korporace svou agresivní politikou vůči Evropě přímo podporuje Donald Trump a v Evropském parlamentu složí většinu krajně pravicové strany spolu s křesťanskými demokraty, přičemž obě strany jsou ochotné jít Trumpovi i americkým firmám na ruku. Samotné firmy v Evropě volí stejnou strategii jako v USA – jejich zájmy nejlépe ochrání aliance konzervativců s krajní pravicí. I proto dávají na lobbování v Bruselu mnohem víc peněz než kterýkoliv jiný sektor.

To vše nese ovoce. Na konci loňského roku prošla Evropským parlamentem série deregulací, která uvolňuje pravidla právě pro technologické firmy a oslabuje i zmíněné GDPR. Konkrétní příkladem je třeba fakt, že i v Evropě začala Meta trénovat svoji AI na fotkách ze všech veřejných profilů na Instagramu. Uživatelé si sice stále mohou možnost skenování vypnout, ale velká část předchozích regulačních snah včetně GDPR mířila právě na to, aby se firmy musely nejdříve zeptat, než něco podobného začnou dělat.

Ze čtení titulních stránek médií by se přitom mohlo zdát, že Brusel běžně rozdává americkým firmám obří pokuty. To je sice pravda, ale pokuty představují jen slabé záplaty děravého pytle. EU toleruje svoje daňové ráje – Irsko a Lucembursko – a tím umožňuje, aby americké firmy platily v Evropě jen minimální daně. Pokuty jsou tak v podstatě jen pokusem udržet v Evropě alespoň část zisků technologických firem, které jinak odtékají přes oceán do USA.

Pokuty navíc představují – na rozdíl od zdanění – velmi pomalý nástroj. Například za porušení GDPR dostala Meta rekordní pokutu (přes miliardu eur) už v roce 2018. Tyto peníze ale do evropského rozpočtu stále ještě nepřišly. Meta se proti rozhodnutí odvolává a podle posledního rozhodnutí z letošního února bude soudní spor pokračovat.

To ukazuje trhliny v další iluzi euronadšeneckého tábora. Obzvlášť lidskoprávní organizace viděly v evropských soudech poslední instanci, která jim mohla dát za pravdu. Často to tak skutečně bylo. Z nedávných případů vzpomeňme třeba případ redaktorky Alarmu Saši Uhlové nebo když dal Evropský soud za pravdu rodině Stanislava Tomáše, který zemřel při zákroku české policie, a rozhodl, že policisté proti Romovi zasáhli nepřiměřenou silou, a český stát by proto měl rodině poskytnout odškodnění. Jenže stejně tak lze robustní soudní soustavu využívat i ve prospěch obřích korporací – jak ukazují právě odvolání Mety. Anebo přímo ve prospěch nejbohatších Evropanů, kteří létají soukromými letadly. V červnu tak Evropský soud nižší instance rozhodl o tom, že by soukromá letadla měla být zařazena na seznam potenciálních „zelených investic“.

Zelená politika EU byla vždy důležitým opěrným bodem jak euroskeptiků, tak euronadšenců. Dnes se Evropská komise při reformách přímo ptá fosilních a chemických firem (včetně českého Agrofertu), tedy největších znečišťovatelů, jaké regulace má odstranit. Z toho samozřejmě nelze hned vyvodit závěr, že by celá EU a všechny její instituce byly prohnilé, jak tvrdí euroskeptici. Mělo by nás to ale přivést k nuancovanějšímu pohledu. Ten nám umožní vidět nejen aktuální posun EU k pravicovým principům, ale taky jeho kořeny.

Například společný trh EU byl vždy nastaven tak, aby vyhovoval především zájmům nadnárodních firem. „Konkurenceschopnost“ je i v zakládajícím dokumentu (Maastrichtské smlouvě) nadřazená sociálním právům. Ve východní Evropě bychom to měli vědět dobře – kvůli odlivům zisků, které vznikají v českých továrnách, ale inkasují je především německé korporace. V evropské mantře o „volném pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob“ jsou sice lidé zahrnuti, ale ne náhodou až na posledním místě. To je třeba si uvědomit. Evropská unie představuje stejně jako jiné instituce terén, na kterém se bojuje. Přehlížet komplikace, které tento terén přináší, může mít fatální důsledky.

Ve světě, kde narůstá moc hrstky nejbohatších oligarchů, kde se válčí a zhoršuje se klimatická krize, budeme potřebovat vědět, kdo stojí na jaké straně. Proto je čas odhodit staré mýty – jak ten euroskeptický, tak euronadšenecký.