Přes padesát dní demonstrací za účasti tisíců zástupců domorodého obyvatelstva, zemědělců a odborů. Stovky blokád silnic, které téměř zastavily pohyb zboží nejen do metropole Paz a paralyzovaly mnohá bolivijská města. Červnové protesty v Bolívii vyvolala nevídaná hospodářské krize, která kvůli rostoucím nákladům na základní potraviny či palivo dopadá především na nejchudší populaci. Vláda se ji navíc rozhodla řešit rozsáhlou privatizací. K tomu se pokusila protlačit pozemkovou reformu. Nejhlasitějším požadavkem protestů nebylo nic menšího než rezignace hlavy státu.

Příběh protestů začal už loni na podzim. Po téměř dvaceti letech vlády levicových sil v čele s prezidenty Evem Moralesem a Luisem Arcem si Bolivijci zvolili změnu. Říjnové volby zcela ovládla pravice: ve finále se střetli pravicový exprezident Jorge Quiroga a křesťanskodemokratický senátor Rodrigo Paz. Levicový kandidát Andrónico Rodríguez skončil až čtvrtý.

Už první měsíce Pazovy vlády ukázaly, že namísto pozvolného zavádění „kapitalismu pro všechny“ se rozhodl pro neoliberální šokovou terapii.

Šlo o důkaz konce éry charakterizované vládou Hnutí za socialismus (MAS), které v 90. letech založil exprezident Evo Morales, v té době odborový předák a pěstitel koky. Stranu ze začátku tvořili především horníci, kteří kvůli zavřeným dolům přešli právě na pěstování této v Bolívii hojně rozšířené plodiny. Morales v roce 2005 ovládl volby a v roli prezidenta (kterým byl až do roku 2019) rozhodl o přechodu Bolívie na smíšenou ekonomiku, jež kombinovala ekonomiku tržní a plánovanou. Během své vlády omezil vliv Spojených států, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Začal spolupracovat s dalšími levicovými vládami v regionu a postaral se také o změny v bolivijské ústavě, čímž decentralizoval moc, posílil autonomii regionů a upevnil práva domorodého obyvatelstva.

Kromě odklonu od levicového směru přineslo v říjnu 2025 překvapení i druhé kolo voleb. Favorit Quiroga, který chtěl Bolívii „vrátit na správnou cestu“ pomocí finanční injekce od Mezinárodního měnového fondu, nakonec prohrál souboj s Pazem. Ten sliboval jihoamerickou zemi postavit na nohy bez zahraniční pomoci. Hned v prvních měsících ale začaly protesty proti politice vlády, radikálně odlišné od působení levice. Postupně se přelily v nepokoje zahrnující blokády silnic i násilné – a bohužel také nezřídka smrtelné – střety demonstrantů s policejními složkami.

Rodrigo Paz, jehož strana spojuje politické proudy od domorodé levice přes protikorupční populisty až po krajní pravici, slíbil zadlužené zemi stíhané mnoha ekonomickými problémy „kapitalismus pro všechny“. Mělo jít o otevření bolivijského trhu zahraničí, ale zároveň o zachování většiny sociálních programů a práv.

Jenže už první měsíce Pazovy vlády ukázaly, že namísto pozvolného zavádění „kapitalismu pro všechny“ se inspiroval u svého jižního souseda a po vzoru argentinského prezidenta Javiera Mileie se rozhodl pro neoliberální šokovou terapii. Nový prezident se rozhodl privatizovat bolivijskou energetiku, omezil veřejné služby i dotace, především ty na pohonné hmoty a potraviny. Právě tyto kroky vyvolaly odpor veřejnosti, který vyústil v blokády silnic i stovky kilometrů dlouhý pochod domorodých obyvatel i zástupců početných odborů ze severu země do „vládního“ města La Paz.

Snad ještě kontroverznějším se ukázal vládní návrh na reformu vlastnictví půdy domorodých obyvatel, který měl podle kritiků sloužit jako předehra k umožnění těžby na jejich územích. Změna, která byla schválena začátkem dubna, umožnila přeměnu malých rodinných pozemků, které jsou ústavou chráněny před prodejem, rozdělením či zabavením bankami, na středně velké pozemky. Změna by tak například dovolila pozemky exekučně zabavit nebo odkup jejich akcií korporacemi. Paradoxně právě domorodí obyvatelé pro kandidáta profilujícího se jako centrista ve většině hlasovali.

Zatímco zastánci reformy tvrdili, že pro drobné zemědělce bude díky ní snazší získat finanční podporu, samotní zemědělci se obávali hrozby vyvlastnění půdy a další expanze agroprůmyslu. „Když se malá nemovitost dostane na volný trh s komerčními pozemky, promění se ve finanční aktivum,“ řekl Guardianu regionální ředitel environmentální neziskové organizace Fundación Tierra Alcides Vadillo. „Od té chvíle s ní lze obchodovat, prodávat ji, dělit nebo zabavovat,“ dodal.

Rozsáhlé demonstrace a blokády nakonec donutily vládu zákon v květnu zrušit s tím, že nová podoba zákona bude představena později. Podle zástupců neziskových organizací už ale byla škoda napáchána.

Právě oblast zemědělství ukazuje, jak se bolivijská politika a s ní celá země proměňuje. Zatímco do čela ministerstva životního prostředí se postavil bývalý prezident mocného sdružení producentů sóji a pšenice José Fernando Romero Pinto, šéfem resortu pro rozvoj produkce, venkova a vodních zdrojů se stal bývalý prezident zemědělské lobby CAO Óscar Mario Justiniano Pinto.

Předchozí levicové vlády sice byly k agrobyznysu také poměrně přátelské, tentokrát jde ale o úplně jinou strukturu vztahů. „Korporátní agroprůmysl už nemusí vyjednávat s prostředníkem, kterým je vláda,“ vysvětluje bolivijský ekonom Stasiek Czaplicki Cabezas. „Agroprůmyslníci jsou vláda,“ dodává.

Vládě se navíc daří odpor účelně štěpit. Letos v květnu například podepsala dohodu s Národní federací těžebních družstev, která umožní těžbu i v chráněných oblastech na územích původních obyvatel. Hornické odbory přitom byly důležitou – a možná i nejradikálnější – součástí demonstrací, protože protestující horníci se nebáli využít ani dynamit. Právě snadnější přístup k výbušninám, reforma zákoníku práce a levnější pohonné hmoty byly hlavními požadavky hornických odborů. Deník The Guardian připomíná, že těžba se do těchto oblasti pomalu přelévala už dříve, a to díky laxním zákonům a také s ohledem na rekordní ceny zlata na světovém trhu.

Těžba drahých kovů se dlouhodobě rozšiřuje v tropických nížinách Bolívie, kde dochází ke kontaminaci území rtutí, což má vážné zdravotní dopady na tamní obyvatele, a také k ničení jedněch z druhově nejrozmanitějších národních parků na planetě. Právě těžební průmysl má na bolivijskou politiku dlouhodobě výrazný vliv, který neváhá využívat ve svůj prospěch. Bolivijští horníci jsou považováni za politicky nejaktivnější profesi v zemi – ne náhodou stáli u vzniku dodnes mocných odborů v zemi. V roce 2007 tak například hornické demonstrace zamezily zavedení doplňkové daně, o deset let později byl dokonce během protestů proti pracovním podmínkám unesen a zabit náměstek ministra vnitra.

Mezitím navyšuje v zemi svou aktivitu společnost Petrobras, které brány do chráněných oblastí bohatých na ropu a plyn otevřel už v roce 2015 Evo Morales. Brazilským státem většinově vlastněná energetická korporace opakovaně čelila ve své domovině vyšetřování kvůli praní špinavých peněz či korupci, přičemž obvinění mířila na špičky byznysu i brazilské politiky včetně současného prezidenta Luly da Silvy. Společnost také čelí kritice za navyšování těžby v Amazonii a greenwashing.

Mimochodem, současný prezident Paz se před lety zavázal k ochraně rezervace Tariquía v jihovýchodní Bolívii. Omezení těžby v rezervaci ale vláda neplánuje, spíše naopak. „Teď je hlavním strůjcem jejího zničení,“ kritizuje hlavu státu místní aktivistka Nelly Coca, která spolu se svými kolegy čelí žalobě ze strany Petrobrasu. Ekologické aktivisty v zemi mezitím pronásledují silové složky.

K účinnějšímu a tvrdšímu postupu proti demonstrantům vláda využila vyhlášení devadesátidenního výjimečného stavu, který jí umožnil nasadit k zásahům napříč zemí také armádu. Postup bolivijské vlády podpořila Trumpova administrativa, která ústy ministra obrany Peta Hegsetha obvinila z protivládních protestů „narkoteroristy“, přičemž nepokoje Hegseth přirovnal k „pokusu o svržení legitimní vlády“. „Spojené státy se dívají. Bolívie se nesmí stát obětí starého statu quo dominance narkoteroristů v regionu,“ dodal Hegseth.

Na americká tvrzení navázal i prezident Paz, který od nástupu do funkce patří k nejhlasitějším zastáncům aktuální americké politiky v regionu. „Naše bezpečnost je ohrožena, když narkoterorismus a priority určitých aktérů nejsou v souladu s demokracií a naší ústavou,“ řekl Paz při vyhlášení výjimečného stavu. „Staví své vlastní zájmy nad zájmy bolivijské společnosti,“ pronesl na adresu svých odpůrců. Mimo to prezident varoval, že dny organizátorů protestů „jsou sečteny“.

„Rodrigo Paz dříve termín narkoterorismus nepoužíval,“ řekla serveru TalkingDrugs bolivijská expertka na drogovou problematiku Gloria Achá. „Používá ho nyní k podpoření své teze, že protesty nejsou důsledkem jeho politiky, ale spíše výtvorem Eva Moralese a obchodníků s drogami. Fakta to ale nepotvrzují,“ dodala.

Paz výjimečný stav vyhlásil několik týdnů poté, co bolivijský senát zrušil zákon, který striktně omezoval maximální dobu trvání výjimečného stavu a umožňoval trestně stíhat prezidenta za překročení pravomocí během trvání tohoto období. Střety demonstrantů s policií si mezitím vyžádaly 24 obětí, okolnosti jejich smrti se nadále vyšetřují. Na základě dat ze začátku července mělo dojít k zatčení nejméně 583 osob. Nyní se zdá, že se situace uklidnila, politicko-společenská krize ale rozhodně u konce není.

Vláda mezitím ve svých reformách nebrzdí, spíše naopak. Během pouhých osmi měsíců od svého nástupu Pazova administrativa povolila pěstování geneticky modifikované sóji HB4, znovu otevřela projekt vodní elektrárny v oblasti Granc Chaco, který kritizují vědci i původní obyvatelé, a oznámila plán změnit systém emisních povolenek. Podle kritiků také rezignovala na prevenci před lesními požáry, které zemi pravidelně postihují.

Na očistný oheň mezitím čeká bolivijská levice. Strana MAS je v rozkladu, samotný Evo Morales je v exilu, protože mu v rodné zemi hrozí zatčení za obchodování s nezletilou osobou, což exprezident odmítá. Levicový kandidát Rodriguez v zemi nemá výraznou podporu, zatímco Moralesův nástupce – a zapřisáhlý nepřítel – Luis Arce je aktuálně ve vazbě kvůli obvinění z korupce.

Ve vazbě skončili také mnozí odboroví předáci. Právě odbory a domorodí a ekologičtí aktivisté se ukázali jako významná politická síla v zemi, jenže bez zastoupení v zákonodárných sborech jsou jejich možnosti omezené. Povedlo se jim mobilizovat nemalou skupinu tvořenou různými vrstvami bolivijské společnosti. Jenže rozštěpenost opozice, tvrdé zákroky bezpečnostních složek, podpora vlády ze strany USA a jen malé ústupky požadavkům demonstrantů – navíc zřejmě s nepříliš dlouhým trváním – zatím nenaznačují reálnou šanci na trvalou změnu. Jestli někdo z demonstrantů vyzve vládu i v politickém souboji, ukáže teprve čas. Do té doby zemi čeká nejistá a zřejmě i bouřlivá budoucnost.

Autor je spolupracovník redakce.