V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• jak dnes fungují prozatímní vzdělávací prostory v Pásmu Gazy;
• co pravidelná docházka, ač třeba jen do provizorních stanů, znamená pro palestinské děti;
• jaké největší výzvy před sebou nejmladší generace má;
• jak palestinští rodiče řeší problém ztráty naděje a motivace u vlastních dětí.

V rámci Charity Česká republika působíte jako specialistka na duševní zdraví a psychosociální podporu v Pásmu Gazy, což znamená, že každý den pracujete s jednotlivci, ale i celými rodinami, které řeší hluboká traumata spojená s válkou, ale také akutní stres a dopady války obecně. Lze shrnout, na co se teď ve své práci soustředíte nejvíc?

Hlavní pozornost se v poslední době přesunula k psychologické první pomoci, intervenci v případě akutních traumat a základním mechanismům zvládání života v podmínkách přežití.

Kromě materiální a fyzické pomoci se totiž rodiny v Pásmu Gazy potýkají také s extrémním emočním vyčerpáním, rostoucím smutkem a ztrátou lidské důstojnosti.

Intenzivně pak pracujeme hlavně na emoční stabilizaci rodičů, aby uprostřed neustálého přesidlování a vysídlování dokázali vytvořit bezpečné zázemí pro své vystresované děti.

Předpokládám, že lidí, kteří potřebují vaši podporu, je víc, než dokážete zvládnout. Kolik případů denně řešíte?

Poptávka a potřeby komunity jsou opravdu obrovské, ale abych mohla poskytovat smysluplnou a kvalitní péči, beru nový případ přibližně jednou za tři dny. A spolu s tím se aktivně věnuji zhruba třem, které stále probíhají.

Protože situace je tak náročná a kapacity nedostatečné, posouzení případu se hodně důkladně věnujeme už na samém počátku, abychom upřednostnili ty nejzranitelnější a nejkritičtější. To jsou zejména lidé propuštění ze zajetí, těžce ranění a po amputacích, kteří čelí komplexnímu fyzickému i psychickému traumatu.

Mým cílem je zajistit reálný dopad na jejich život: poskytovat přímou psychosociální péči a zároveň koordinovat nezbytnou humanitární pomoc, včetně přístřešků a stanů, potravinových balíčků, hygienických potřeb a nouzové finanční pomoci, aby se zmírnilo jejich bezprostřední strádání.

U žen se také zaměřuji na jejich zapojení do specializovaných psychosociálních skupin, které jim pomáhají zvládat extrémní stres a budovat mechanismy pro zvládnutí situací.

Lidé v Gaze v rozhovorech často říkají, že se zdá, že válka potrvá navždy, a je těžké nabízet komukoli, ale zejména nejmladší generaci nějaký pozitivní náhled. Jak moc se ve vašich rozhovorech s rodinami objevuje téma vzdělávání dětí a vyhlídek na budoucnost?

Neustále. Toto představuje ústřední a trýznivé břemeno pro každou rodinu.

Lidé v Gaze jsou hluboce kultivovaní a vzdělaní, historicky jsme měli prakticky nulovou negramotnost a jádro naší společenské identity tvoří akademické úspěchy.

Rodiny prožívají hluboký psychologický šok a žal z vědomí toho, že režim přežívání rozhodně není náš normální život.

Já to mám doma stejné. Moje děti ve škole patřily k nejlepším žákům, dnes se ale některé z nich nacházejí ve stavu úplné apatie a lhostejnosti vůči budoucnosti. Jsou paralyzovány neustálým strachem a pocitem, že válka nikdy neskončí.

Jaké problémy, kterým dnes palestinské děti v Gaze čelí, obecně považujete za ty nejpřehlíženější?

Zatímco titulky novin plní podvýživa a válečná zranění, tou nejpřehlíženější krizí je podle mě neviditelný psychologický rozpad a naprostá krádež dětství.

Jsme svědky chronického regresivního chování, jako je závažné pomočování, ztráta řeči, výbuchy agrese a záchvaty paniky vyvolané jakýmkoli náhlým zvukem. Dochází k tiché ztrátě vývojových milníků, protože celá jedna generace zapomíná, jaké je mít klidný denní režim.

Co je ale nejkritičtější –