Jednoho chladného večera koncem roku 2016 seděl kurdský farmář Izzettin Akman na balkoně svého domu v jihovýchodním Turecku. Najednou k jeho citrusovému sadu zacouvalo bílé nákladní auto, zabrzdilo a u silnice vysypalo velkou hromadu odpadu. Než kamion odjel, šofér odpadky kusem papíru podpálil.

Akmana výjev šokoval: Co se to právě stalo? Rozběhl se k hořící hromadě a všiml si čehosi zvláštního. Na sáčcích od sladkostí a krabičkách od líčidel nebyly kurdské ani turecké nápisy. Ceny byly uvedeny v eurech či librách; našel plastové nádoby ze Spojeného království i prázdné pytle od krmiva pro domácí zvířata z Francie.

V následujících týdnech a měsících se začaly dít další podivné věci. Poprvé za třicet let, co Akman hospodařil, začaly listy stromů žloutnout a opadávat. Později se totéž začalo dít i se samotnými pomeranči a citrony. Hořící odpad zabil část populace včel, která stromy opylovala, roztavený plast se dostal do zavlažovacího systému. Další rok se neurodily vůbec žádné pomeranče či citrony, které by farmář mohl prodat.

Akmanova zkušenost v sobě až fascinujícím způsobem propojuje několik klíčových motivů globálního příběhu o tom, jak dnes svět nakládá s odpadem.

„Na jedné straně je to tragické vyprávění o tom, jak odpad zničil podnikání jednoho kurdského zemědělce. Na druhé ale jde o symbolický příklad globálních nerovností spojených s mezinárodním obchodem s odpadem: Kurdský zemědělec, který vyvážel pomeranče do Evropy, jednoho dne zjistil, že Evropa k němu vyváží odpad,“ říká Deníku N investigativní reportér Alexander Clapp, který Akmanův příběh vyslechl a popsal.

Zkušenost kurdského farmáře ovšem zdaleka není ojedinělá. Že odpad kdosi zabalí, převeze, odhodí, podpálí a nechá ostatní, aby se vypořádali s důsledky, je naprosto běžná praxe, popisuje Clapp, který procestoval svět, aby globální příběh nakládání s odpadem zmapoval.

To vše – a ještě mnohem více – se už desítky let děje na nespočtu míst napříč planetou. Jenom my