Staré brightonské molo bylo svého času klenotem anglické riviéry. Dnes z moře ční jenom ohořelé pahýly kdysi majestátních sloupů – a oprýskané fasády na pobřeží evokují spíše nostalgii lepších časů než eleganci přímořského letoviska. Anglická pobřežní města jsou zajímavou sondou do každodenní reality významné části britské společnosti. Kdo někdy navštívil Brighton, Eastbourne, Portsmouth nebo podobná globalizací pozapomenutá městečka, vybaví si zvláštní kombinaci přímořské bezstarostnosti a všudypřítomné existenční tenze.

Ve hře není jen nezávislost a profesionalita úřednictva, ale i liberální demokracie jako taková.

Je pravda, že Brighton se díky své provázanosti s ne příliš vzdáleným Londýnem z tohoto schématu poněkud vymyká. I tak je však zdejší společenská nálada vcelku věrným odrazem kolektivní britské psýché. V „Gay Capitol“ – jak se Brightonu coby jednomu z nejprogresivnějších měst Británie přezdívá – kosmopolitní rozmanitost vcelku přirozeně koexistuje se starousedlickým koloritem anglického pobřeží. Pocit rezignace, či přímo naštvání na systém je však takřka všudypřítomný, ať už se manifestuje skrze širokou podporu progresivních Zelených, nebo frustraci části „working class“ koncentrovanou v hlasech pro pravicovou Reform UK. Ta ve zranitelnějších městečkách staré Anglie pochopitelně dominuje. A člověk nemusí být zrovna Daniel Prokop, aby prapůvod tohoto odporu vysledoval v souběhu krizí, pobrexitovém úpadku a politické přehlíživosti, která byla pro westminsterský establishment posledních dvaceti let charakteristická. Není koneckonců náhodou, že právě v pobřežním Claptonu získal Nigel Farage, předseda Reform UK, svůj vytoužený poslanecký mandát.

Vinu na diskreditaci „politiky středu“ však nesou i léta asociální a místy chaotické politiky konzervativců nebo trpká zklamání z labouristických manter o změně, která ovšem nepřišla. V posledních letech zklamání z periferie probublalo až do britského společenského mainstreamu, který na dvě hlavní strany nahlíží se stále větší měrou deziluze. Krizi politiky netematizují zdaleka už jen radikální subjekty – podle čerstvého průzkumu agentury Ipsos zhruba polovina britských voličů považuje svou zemi za prakticky „neříditelnou“. Výsledek? Jednoznačným favoritem průzkumů je už přes rok a půl právě Reform UK, zatímco dva někdejší hegemoni britské politiky se motají kdesi kolem pětiny hlasů.

Jak politici rádi připomínají, jediný „průzkum“, na kterém skutečně záleží, jsou pochopitelně volby. Plebiscitu se však Británie může dočkat dřív, než bychom čekali. A premiérské interregnum rozhodně důvěru v nadějný výsledek nevzbudilo.

O vážnosti britského problému vypovídá i urgence, se kterou na situaci nahlížejí odbory. Důkazem je i nedávný sjezd Odborového svazu zaměstnanců veřejných a komerčních služeb (PCS), který se konal právě v přímořském Brightonu. Ačkoli PCS je coby jeden z největších britských odborových svazů k vládě tradičně velmi kritický, vzestup extrémní pravice letos odstavil „běžná“ témata na vedlejší kolej. Což je na pováženou, protože ať už jde o kampaň proti trans osobám, nebo o rozmělnění reforem pracovních zákonů, vládní labouristé rozhodně mají máslo na hlavě.

„Nikdy bychom si nepomysleli, že by fašisti mohli sedět v parlamentu. A když už tam sedí, že by mohli sedět i ve vládě,“ prohlásil ve svém poselství odborářům progresivní poslanec John McDonnel. Přičiněním Starmerovy nečitelnosti a neochoty labouristů zvrátit politiku škrtů tak Británie slovy McDonnela prožívá „nejnebezpečnější politický moment moderní doby“.

Z perspektivy státní správy – a v obecnější rovině pracujících – jsou „existenční“ obavy do značné míry opodstatněné. Ve hře totiž není jen nezávislost a profesionalita úřednictva, ale i liberální demokracie jako taková. Schéma masových „čistek“, které Reform UK ve státním aparátu plánuje, totiž v mnohém připomíná americký Project 2025. Jak nám Trumpova administrativa ukázala, k demontáži státu v rekordním čase stačí i parta z řetězu utržených mladíků. A to i v zemi vybudované na systému vah a protivah.

Vzhledem k Farageovým sponzorským kauzám nicméně není ještě zcela jisté, že si „britský Trump“ za tři roky opravdu vyzvedne klíče od Downing Street. Britský parlamentarismus se i přes nechuť k westminsterské aristokracii těší loajalitě voličstva – a premiérské křeslo se navíc v posledních letech ukazuje jako velmi vratké. Tak vratké, že vás na něm neudrží ani stosedmdesátičlenná většina poslanců.

Je samozřejmě otázka, jak se situací naloží nastupující premiér Andy Burnham. Návrat „Krále severu“ za doprovodu helikoptér BBC u části společnosti vcelku přirozeně vyvolává naději v renesanci standardní politické agendy. Byl to však právě pocit, že „běžná“ politika již zcela přestala sloužit zájmům občanů, který premiéru Starmerovi před bezmála dvěma měsíci zlomil vaz.

Problémy, kterým britská společnost nadále čelí – ať už jde o rostoucí životní náklady, extrémní regionální nerovnosti, nebo chybějící miliardy v rozpočtu – činí Burnhamovu misi porazit extrémní pravici extrémně složitou. O to víc by nás proto mělo zajímat poselství britských odborů z Brightonu. „Kdo chce mír, musí se připravit na válku,“ prohlásil předák ze severoanglického Newcastlu v narážce na skokové navýšení odborových „bojových fondů“.

Právě odbory mají díky svému vlivu a mobilizačnímu potenciálu v boji proti extremismu zásadní roli. Bez zapojení a aktivity těch, komu na demokracii záleží, je však šance na úspěch mizerná. Zda Burnham uspěje a získá ztracenou důvěru voličstva, je ve hvězdách. Spoléhat se na politiky, že za nás vyhrají ideovou bitvu o tolerantní a solidární společnost, je však naivní. Ani občanská společnost proto nemůže usnout na vavřínech. Za rezignaci a lhostejnost se draze platí. Jak ostatně rozvážní Angličané rádi říkají: „Better safe than sorry.“

Autor je ekonom a odborářský aktivista ve Spojeném království.