Spojené království má nového premiéra. S Andym Burnhamem vystřídalo klasickou ponurou atmosféru mírné nadšení nebo alespoň zvědavost. Někdejší manchesterský starosta začal s vervou. Na tradiční schůzku s králem si sice musel navléknout oblek namísto ležérního trička a saka, při prvním projevu před Downing Street 10 ale nechal řečnický pultík v kumbále a mluvil spatra. Projev byl dobrý co do stylu, ale zajímavý byl i obsah. Burnham se mimo jiné vymezil proti politice posledních čtyř dekád, které definovalo vládnutí Margaret Thatcher, ale i Tonyho Blaira. Že by období nedotknutelnosti premiérských ikon oficiálně skončilo?

Obavy, že Labouristická strana nedokáže vystoupit ze svého stínu, jsou pořád na stole.

Burnhamova vláda prý chystá největší změny za desítky let. Připravují se investice do sociálních služeb, zdravotnictví, mají se stavět domy, znárodňovat distribuce vody a mluví se i o dalších oborech. V projevu se Burnham také zavázal, že začne řešit bezdomovectví. Plány jsou to ve srovnání s jeho předchůdci poměrně ambiciózní. Bude to ale stačit?

V posledních měsících se kromě pravicově populistické Reform UK dařilo také Straně zelených, která těžila ze středového zaměření vlády nyní už bývalého premiéra Keira Starmera. Zelení pod vedením Zacka Polanského rozšířili svou působnost od klimatu až po řešení drahých životních nákladů a ekonomických nerovností. Odvážná politika je jejich programem. S nástupem Andyho Burnhama dynamika Zelených trochu oslabila, jak ukazují i průzkumy preferencí. Mnozí levicoví voliči vkládají naděje do nového premiéra, přičemž Polanskému se do Burnhama strefuje hůře než do Starmera. Je tedy burnhamovský „manchesterismus“ novou převládající tváří britského progresivismu?

Andy Burnham je především pragmatik, nikoliv progresivista. V Manchesteru se nebál zasáhnout do soukromého sektoru, ale vůči byznysu bylo město za jeho vedení přívětivé. Otázkou je, zda taková politika může fungovat i na úrovni státu. A jestli takto selektivní přístup může změnit ekonomiku. Zatímco Burnham pracuje pragmaticky, Zelení chtějí měnit ekonomiku jako takovou. To je patrně největší rozdíl.

Burnhamovi labouristé Stranu zelených tedy nahradí jen těžko, minimálně prozatím. Navíc se zdá, že Labouristická strana jede setrvačností stále poměrně výrazně ve starých kolejích. Jak by mohla politika Burnhamova kabinetu vypadat, naznačuje volba klíčových ministrů. A před progresivním voličem se hned první den objevilo několik otazníků.

Jedním z nejzajímavějších momentů kampaně Andyho Burnhama bylo jeho tvrzení, že je Británie příliš ve vleku finančních trhů. Ne snad, že by bylo žádoucí vyvolávat finanční paniku, ale jistý vzdor vůči bankám a investorům byl osvěžující. Na domněnce, že o politických prioritách rozhodují často víc burzy než ministři, je něco pravdy. Trhy daly Burnhamovi svým vývojem hned najevo, že se jim takové zlé větičky nelíbí.

Pak přišlo drobné zklamání. Burnham z odvážnosti ubral a začal svá slova vysvětlovat. Od toho okamžiku se dušuje, že jeho vláda bude respektovat fiskální pravidla nastavená předchozí ministryní financí Rachel Reeves – a ta nejsou vůči výdajům příliš benevolentní. Trhy poté velmi pečlivě sledovaly, koho pošle Burnham do vedlejšího čísla 11, tedy koho jmenuje ministrem financí. Spekulovalo se o Edu Milibandovi, který je známý progresivním založením, ale také o zástupkyni labouristického pravého křídla Shabaně Mahmood. Burnham nakonec překvapil a na druhé nejdůležitější místo v kabinetu vyslal Johna Healeyho, mezinárodní veřejnosti nepříliš známého labouristického veterána. Miliband bude ministrem zahraničí, Mahmood zůstává na vnitru. Jestli je to dobře, si rozhodněte sami. Třeba podle toho, zda podporujete přísnou migrační politiku. Ale zpět k Healeymu. Ten se proslavil zejména tím, že byl jako ministr obrany posledním důležitým členem kabinetu, který se postavil proti Keiru Starmerovi a na protest proti jeho neochotě nalít do obrany více peněz rezignoval, čímž zpečetil premiérův osud.

Právě o financování obrany mluvil šestašedesátiletý Healey ihned po svém jmenování. Mluvil ale také o opatrnosti. Dokonce ani nevyloučil, že kvůli financování obrany přijdou škrty v sociální oblasti. Přestože má ve své bohaté kariéře zkušenosti z nižších pozic na ministerstvu financí, nikdy nebyl politikem se zvláštním zájmem o ekonomickou politiku, tím spíš o nové trendy v teorii, jako je daň z bohatství a další metody boje s nerovnostmi.

Andy Burnham si Healeyho vybral patrně kvůli finančním trhům, protože je figurou slibující spíše opatrnost a stabilitu než radikální řešení. Ovšem, jak zdůrazňuje stále více ekonomů, bez zásadních změn se výzvy dnešní ekonomiky dají řešit jen těžko. Vezměme si například daně. I Burnham připustil, že možná budou muset být někde navýšeny. Stane se tak klasickým – a zhoubným – zdaněním práce, nebo vláda sáhne po novém řešení, třeba po zmíněné dani z bohatství?

Netřeba ale Burnhama hned odsuzovat. Stále se nabízí možnost, že Burnham si Healeyho vybral jako důsledného správce a o dlouhodobé finanční strategii bude rozhodovat sám. Koneckonců do kabinetu se vedle středových stálic dostala například i ekonomka Miatta Fahnbulleh, která prosazuje komunitní ekonomiku. Je však otázkou, jaký vliv na hospodářství bude jako ministryně energetiky mít.

Obavy, že Labouristická strana nedokáže vystoupit ze svého stínu, jsou pořád na stole. Keir Starmer nedokázal překročit práh příliš jemných reforem. Podaří se to Andymu Burnhamovi? Patrně si nejspíš bude muset vybrat, zda chce být neohroženým reformátorem, nebo oblíbencem finančních trhů. Obojí současně nepůjde. Jak kdysi uvedl labouristický průkopník demokratického socialismu Aneurin Bevan: „Nemůžete mít trnovou korunu i třicet stříbrných.“

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.