Opravdový Texas začíná ze řekou Devils. Nebo možná za řekou Pecos s jejími křídovými útesy. Nebo jednoduše ve chvíli, kdy se dálniční obchvaty okolo velkoměst promění v široké silnice, narovnají se a začnou v přímce mířit k obzoru.

Obzoru, který před vámi začne ustupovat jako zbabělý padouch odmítající výzvu na souboj. Krajina okolo se začíná vlnit a s přibývajícími mílemi ji stále častěji prostupují skalnaté útesy, jako by tu ze země trčely vybělené páteře pravěkých monster. Pak si na další benzínce uvědomíte, že se dusivě vlhké vedro přímořského Texasu proměnilo ve vražednou pec vnitrozemské pouště. Jste na místě.

Stačilo nějakých pět šest hodin jízdy směrem od pláží Mexického zálivu a všechno je vám najednou dětsky povědomé. Tady někde, na jedné z vyvýšenin nabízejících rozhled po kraji, se rozhodně každým okamžikem musí objevit silueta muže na koni. Nad hlavou visí bouřkové mraky, nebe je sálající bělostná kopule a vzduch voní vysušenou trávou. „Vinnetou country,“ zazní v autě dvou středoevropských reportérů. Naprosto. Tedy mínus filmová Plitvická jezera.

Kovboj třetí generace (Mo na svém ranči nedaleko Alpine) Foto: Jiří Sobota, Deník N

Krajina jihozápadního Texasu je magická a zlověstně hrozivá. Její rozlehlost vás pohltí, stiskne vám duši a nepustí. „Moji předkové sem doputovali v roce 1890. Jeli na povoze a my už dnes nevíme, proč se zastavili právě tady. Možná se jim povoz jednoduše rozpadl,“ směje se sedmdesátiletý Mo v dřevem obkládané zasedačce místního okresního soudce – tedy strážce zákona a vykonavatele spravedlnosti.

Jsme v městečku Alpine, kolem nás je široko daleko všechno, co jsme si užívali několik hodin jízdy texaským Divokým západem, a Mo je muž, jehož siluetu jsme po cestě vyhlíželi. Rančer, který jako kluk jezdil do školy na koni a který se do sedla vyšvihne i dnes, když už kluk úplně není. Vyráží v něm třeba brzy nad ránem, když ještě na černé obloze planou hvězdy, aby si poslechl východ slunce. Což není autorský omyl, mohutný Mo totiž procítěně vypráví, s jakým bengálem procitá místní vyprahlá krajina ve chvíli, kdy se nad obzor vyloupne slunce. „Vždycky jsme vyráželi celá rodina. Jo, poslouchat východ slunce,“ pokyvuje hlavou.

Mo je rančerem třetí generace a doufá, že s ním příběh chovatelů dobytka v jeho rodině ještě nekončí. Ve svém okolí vidí zánik tradičních rodinných podniků a „láme mu to srdce“. Život na farmách je krásný, ale moc nevynáší, spíše se neustále potácí nad propastí bankrotu. Mo stál před dvěma lety před rozhodnutím, zda neprodat celé své stádo krav kvůli drtivému suchu, které svírá Texas již několik let. Nebyl sám, rekordně nízký počet krav se v tuto chvíli pase po celých Spojených státech. Mo vydržel, bylo to ale o fous, a co se bude dít dál, záleží na rozmarech počasí. Letos se situace vyvíjí o něco lépe.

Vinnetou country mínus Plitvická jezera. (Moův ranč) Foto: Barbora Chaloupková, Deník N

V Texasu funguje téměř čtvrt milionu farem a rančů, jejichž počet ale dramaticky klesá. Nad těmi přežívajícími