Já myslím vlastní hlavou. Na tohle s hrdostí formulované konstatování často narážím v debatách v reálném životě a na sociálních sítích. Mluvčí se tím vymezuje vůči těm, kdo automaticky přejímají názory a postoje, jež jsou jim předkládány zvnějšku. Většinou tím jen vyjadřují, že žijí v iluzi. I pro ty „vlastní hlavou myslící“ je charakteristické bezmyšlenkovité přejímání, jen z jiných zdrojů. A na tom, že názory jednotlivce nejsou tak úplně jeho, že je odněkud vyčetl nebo od někoho převzal, na různých místech všelijak pobral, není ani nic nenormálního. Jistě jsem na tom podobně; vlastní hlavou jsem nepřišel zas až na tolik věcí. Často sloužila spíš jako jakýsi filtr vnějších podnětů, určovala hierarchii jejich významu a relevance.

S nástupem umělé inteligence se ale sama představa „myšlení vlastní hlavou“ stává těžko udržitelnou, nebo alespoň v příkrém rozporu s realitou. Začínají to potvrzovat i výzkumy; tým z Univerzity v Pensylvánii v této souvislosti používá termín „kognitivní kapitulace“. Účelem jeho výzkumu bylo popsat změnu, již do lidského uvažování – dříve buď intuitivního, nebo analytického – umělá inteligence přinesla. Účastníci dostali sérii úloh; část z nich ji v první fázi musela řešit bez pomoci zvnějšku, část mohla použít umělou inteligenci. Její odpovědi byly ovšem pomocí promptů manipulovány tak, aby byly někdy nesprávné. Výzkum ukázal, že ti, kdo umělou inteligenci použili, ve velké většině její tvrzení přijali bez ohledu na jejich správnost. Chybné odpovědi AI uspokojily osmdesát procent těch, komu je poskytla. Z lidí, kteří se museli obejít bez AI, dospělo ke správným řešením něco přes polovinu, tedy výrazně méně než u těch, komu umělá inteligence radila správně. Autoři studie v té souvislosti mluví o „kognitivní kapitulaci“ části respondentů, tedy o rezignaci na pokus vymyslet něco sám, o „outsourcování“ úvahy někam mimo sebe. Ať už jim AI radila dobře, nebo špatně, byla jejich důvěra ve správnost řešení vyšší, než kdyby se museli spolehnout jen na sebe. Výzkumníkům navíc prezentovali kratší zdůvodnění, proč ve svých úvahách dospěli k tomu či onomu výsledku.

Umělá inteligence jistě může pomoci člověku, který pracuje hlavou. Může díky ní třeba rychle vyhledat prameny, o nichž dříve nevěděl, a podobně. Pro člověka, který si – třeba nevědomky – osvojil „strategii“ kognitivní kapitulace, ale AI není nástrojem, s jehož pomocí mohou jeho vlastní úvahy akcelerovat a získávat šíři. Místo toho deleguje svoje myšlení na nemyslící stroj a přijímá ho jako prakticky nezpochybnitelnou autoritu. Člověk to nemusí vyčíst z výzkumů, stačí běžná zkušenost, aby si toho všiml. Častého a samozřejmého přijetí strojem generovaného textu jako úradku nejvyššího arbitra správnosti. Neschopností verdikt AI nějak dál argumentačně podepřít. Někdy také využívání AI jako prostředku, který člověku v téměř reálném čase umožňuje performovat znalost toho či onoho.

Schopnosti, jež člověk neužívá, časem v nějaké míře ztrácí. Kdo tedy za sebe nechá myslet AI, může tím výrazně přispět k úpadku myšlení vlastního. Třeba mu to nebude moc chybět, pokud bude umělá inteligence fungovat jakž takž uspokojivě. Ale nějak tím bude redukovat nebo redefinovat vlastní lidství, které by mu jednou mohlo chybět. Moderní technologie měly přinést do světa větší různorodost tím, že daly šanci vyjádřit se a publikovat lidem, kteří ji dříve neměli, a zpřístupnily jim informace, ke kterým by se jinak dostávali obtížně a draze. Ohlašovaná technoutopie se podobně jako její předchůdkyně obrací ve svůj protiklad. Namísto různorodosti přichází nivelizace, která jde hlouběji než ke sdíleným pohledům na to či ono – jde ke způsobu, jímž člověk (ne)myslí. Velké technologické firmy tu kapitulaci části uživatelů jistě vítají a povzbuzují. Mnoho lidí zaznamenalo prudké zhoršení služeb vyhledávače Google, který pro uživatele, jenž si chce něco najít sám, ztrácí užitečnost. Místo toho nabízí shrnutí psané AI. Dalo se to čekat. Jistě to s námi myslí dobře, takže žádný problém.